Spuštění online Tesco potravin u mě vedlo k řetězci úvah, který skončil otázkou v titulku tohoto článku.
Zaprvé jsem na Facebooku v souvislosti s Tescem dostala tip Potravinydomu.cz. Ty mají jako podmínku nákup za 990 Kč a já zjistila, že tak velkou objednávku mám trochu problém udělat. Zadruhé do mě rýpal kamarád, že takové věci jako jídlo by si měl člověk vybrat osobně, a ne ho objednávat přes internet.
Abych to zkrátila, zjistila jsem, že není zas tak moc potravin, které bych kupovala v supermarketu, a tudíž online Tesco plně využila. Nechápejte mě špatně, nehodlám tu nad supermarkety ostentativně ohrnovat nos. Občas tam jít musím, a kdybych to neměla nejblíž do celkem strašidelné Billy, možná by mě to i docela těšilo.
Ráda totiž nakupuju jídlo. Ale když si rozeberu, kam pro co chodím (zásoby pro dvoučlennou domácnost), na supermarket už toho zas tolik nezbývá.
Čím se v supermarketu z potravin zásobíte vy? Řešíte nákupem zde všechno nebo spíš jen malou část domácích zásob? Fakt mě to zajímá! Můj výčet najdete níže.
Jestliže se neustále snažíte zhubnout a k tomu máte rádi grafy i technické hračky (tak jako já), bude se vám tenhle článek líbit.
Před časem jsem totiž na Twitteru narazila na účet propagující malé vychytané zařízení Fitbit, které je tu zároveň k zapůjčení (nikoliv koupi). České webovky mě zaujaly, jsou dobře psané a přesvědčivé. Když se na Twitteru objevila nabídka si Fitbit zadarmo půjčit výměnou za recenzi, neváhala jsem.
Taková já jsem úplatná skoroblogerka.
S Fitbitem jsem strávila pěkné tři týdny, zhubla během nich 2,5 kila a další kilo od vrácení hračky doteď a teď vám řeknu, jak to vlastně bylo.
Vypadá to, že skoro každý máme na seznamu nějakou potravinu, které se výhýbáme. A teď nemyslím brokolici nebo smažený květák, ale vyhýbání se bílému cukru, pšenici nebo mléku. Nemluvím o potravinových alergiích, ale vyhýbání se potravinám, které nemá prokazatelný zdravotní důvod.
Přesně před rokem mi jedna paní doktorka tvrdila, že mám zřejmě potravinovou alergii. Dostala jsem papír se sáhodlouhým seznamem toho, co musím vynechat. Lepek, mořské ryby, červenou zeleninu a ovoce, červené maso, cibuli, česnek, mléko, máslo... No bylo tam toho hodně. Asi dva měsíce jsem to vydržela, cítila jsem se líp, zhubnula jsem (aby taky ne, když jsem skoro nic nemohla jíst:) a pak jsem usoudila, že to je krávovina.
Jsou dny, kdy člověk jen lítá mezi sociálními sítěmi a tak různě na internetu. Dnešek byl přesně takový a radost mi online udělaly hned tři věci:
Bonus: Zítra frčíme (až do středy) do Varů. Týden restaurační stravy v cizím městě mě upřímně děsí, ale jinak se těším jako malá. Hotel máme u lesa a já si slibuju, že budu chodit ráno běhat. Ale o Varech zase až příště.
Voní to, křupe to a vyvolává to vzpomínky na dětství, co je to?
Když jsem ráno strkala do trouby druhý pokus o kváskový chleba, čekala jsem hodně. Ale že se to povede až takhle, to jsem nečekala :)
Přitom to vůbec není těžký! Výsledku pomůže:
Že tenhle film existuje, vím už docela dlouho, ale podívala jsem se na něj až dneska. Čekala jsem totiž mraky paranoidních konspiračních teorií ve stylu Michaela Moora. Dneska ale film na svém Facebooku zalinkovaly Farmářské trhy, takže jsem se konečně dokopala. Na webu je navíc online s českými titulky.
Proč si po jeho zkouknutí už nemyslím, že je film plný blábolů? Mluví v něm totiž Michael Pollan (The Omnivore's Dilemma) a Eric Schlosser (Fast Food Nation).
Jo a film nedoporučuju kvůli záběrům z chovu drůbeže nebo jatek. To už snad ví každý, že se tam neděje nic hezkého. Spíš kvůli souvislostem potravinářského průmyslu, které dokument pěkně skládá za sebe. I když je v USA v hodně věcech odlišná situace než v Česku. A i když se ve snímku samozřejmě hraje na city.
Úkol pro červen: Změřit bullshit faktor farmářských trhů. První byl na řadě Kulaťák. Ve třech jsme obešli všechny stánky a občas museli vypadat jako pošahaní agenti. Jeden se vyptává, další dva nenápadně postávají okolo. "Tak co, je to dvojka nebo trojka?"
Vedlejší efekt projektu - utratíte mraky peněz.
Od půlky května jsem byla paralyzovaná představou, že mě 26. 5. čeká přednáška před několika desítkami lidí. Kteří za to dokonce i zaplatili. Cílem bylo se nezhroutit a neudělat si ostudu.
Výsledek můžete posoudit na videu (celý článek o akci tu), o negativní komentáře nestojím ;) Začas se na to mrknu s kamarádkou, která hraje divadlo, a nechám si říct od ní, co všechno bylo blbě. Rozhodně to byl zážitek a největší přínos toho celého vidím v tom, že jsem se konečně nakopala do zadku a vystoupení na veřejnosti si zkusila.
Za odměnu jsem si nadělila kurz v Prakulu. Pekařina mě lákala už před pár měsíci, ale kurz se tehdy vyprodal dřív, než jsem se rozhoupala. Celkově velká spokojenost, akorát jsem blbec a nemám ani jednu fotku. Přístup lidí z Prakulu k účastníkům kurzu je hodně srdečný až rodinný. Introverta by to mohlo mírně vyděsit, ale alkohol pomůže. :)
Velké plus dávám za dobře zpracovaný sylabus kurzu s recepty. Nerada si píšu zápisky a tohle mě vysvobodilo.
P. S. Pět let se věnuju PR a vůbec mě to nepoučilo. Po dvou dílech grilování s Pohlreichem máme doma gril od Weberu a po kurzu v Prakulu vybírám kuchyňský robot od Kenwoodu.
1. Chřest z Cuketkova receptu se dá nahradit ředkvičkami. Nikdy by mě nenapadlo tuhle zeleninu opékat, ale výsledek je boží. Ředkvičky kouřově voní a pěkně ladí s miso pastou. Vznikne vám zdravý teplý salát (trocha másla ještě nikoho nezabila). Jestli vám ale miso smrdí jako mokrý pes, asi si ho tolik neužijete.
2. Když už musíte použít nejlevněší pečicí papír ve vesmíru, vymažte ho olejem. Nebudete pak muset masakrovat focacciu tímhle způsobem.
PR, jídlo, pití, sport a stále online.
http://www.copywriterka.cz/
http://twitter.com/copywriterka/
http://www.scuk.cz/scukari/d/Michala/
http://statigr.am/copywriterka
